Státní pokladna: připravte se na největší byznys v IT všech dob

Pokud vzpomínáte na doby, kdy se urputně bojovalo o státní zakázky v informačních technologiích za milióny, ba statisíce korun, pak vězte, že se blíží opravdová zakázka století: takzvaná Státní pokladna, informačně-ekonomický systém provazující veškeré toky peněz ve státní správě, projekt za základní hodnotu 2,5 miliardy korun, ale nejspíše výsledně ještě výrazně dražší (přičemž jeho průběžná údržba, úpravy a upgradování bude stát určitě stovky miliónů Kč ročně). Firmy, které jsou tradičními dodavateli IT do státní správy, si brousí všechny zbraně; nabídku podalo sedm společností, ale nečekejte sedm statečných. Jde o tak gigantický obchod, že se bude bojovat všemi zbraněmi, které byznys zná: dobrou ilustraci velikosti kontraktu získáme, když uvedu, že i pro největší z dodavatelských firem tato jedna jediná zakázka převyšuje jejich celkové (roční) tržby v ČR, a pro ty menší je to jejich mnoho násobek.

Co Státní pokladna je? Ač je to k nevíře, tak český stát, který je vlastně „firmou“, nevede účetní (ekonomický, informační) systém tak, jak jej znají komerční firmy. Stát tvoří cca 4000 úřadů, které hospodaří svým způsobem jako samostatné firmy: z rozpočtu dostanou každý rok balík peněz a s tím pak podle schváleného rámcového plánu zacházejí. Stát vůbec nemá možnost dělat to, co je v každé komerční firmě samozřejmé: podívat se na „má dáti – dal“ kdykoli, v každý den, zjistit přesně aktuální stav svých finančních operací, možnost je centrálně řídit, sledovat, analyzovat. To je samozřejmě řečeno velice zjednodušeně, ale základní představa je z toho jasná: oproti dnešnímu roztříštěnému, byť samozřejmě na mnoha úrovních nejrůznějšími způsoby provázanému „guláši“, ve kterém plave 4000 organizací s nejrůznějšími způsoby pořízenými a spravovanými ekonomickými systémy, vybudovat systém jediný, s jediným centrálním datovým skladem („každý údaj pouze jednou“) atd. Představu o velikosti systému dávají rovněž následující údaje ministerstva financí: „průtok“ 2000 miliard Kč ročně a celkem zapojených 20 000 subjektů.

Státní pokladna je i ve světové ekonomice poměrně nová věc: zavedenou ji má například Velká Británie, Rakousko a Francie, a podle všeho se v obou těchto zemí osvědčila – konkrétně Rakušané udávají, že díky centralizované správě se jen v nákladech na IT šetří přes 50 mil. EUR (1,5 mld Kč) ročně, celková úspora za prvních deset let má činit přes 300 mil. EUR (10 mld. Kč). Rakousko s projektem začalo v roce 1998. Samozřejmě myšlenka centrální státní pokladny nová není, ale její komplikovanost přesahovala možnosti informačních a komunikačních systémů – nutností je samozřejmě jednotlivé rozptýlené organizace samozřejmě propojit do kvalitní sítě, a to před deseti lety či i dříve určitě nebyla taková trivialita jako dnes.

Státní pokladna kromě toho, že skutečně zavádí jakési „státní účetnictví“, které doposud neexistovalo, může mít ještě jeden obrovský význam; jde jen o to, jestli se najde dostatek odvahy k tomu, jej využít. Finanční toky – triviálně řečeno „kdo co dostal, kolik co stálo“ – by mohly být kompletně k dispozici veřejnosti. Jistě, pro leckoho by to mohlo být silné kafe a nejsem si jistý, zda jsme na to ještě dostatečně vyzrálí (představme si, co by se stalo, když se typicky české závistivé maloměsto dozví, že Franta V., co mu patří tady to jézédé, dostal 200m dotací.).

Projekt Státní pokladny je v začátcích, a už se rodí skandály a skandálky: výběrové řízení bylo údajně příliš ušité na míru software od německé firmy SAP, a jeden z uchazečů (jihlavský Gordic, který je technologickým partnerem konkurenční firmy Oracle) tak podal protest k antimonopolnímu úřadu.

Jsme teprve na začátku a bude toho víc: pokud vzpomínáte na „Indoš“, počítejte s tím, že okolo Státní pokladny bude možná ještě větší horko – uvidíme, zda stát dokáže tuto zakázku vypsat a rozhodnout o ní profesionálně. Bohužel, už je zde startovní otazníček: povinnost využít software od SAP přímo v zadání, což je dosti neobvyklé, jmenovat konkrétní firmu či produkt jako podmínku bývá málokdy nutné. Je samozřejmě možné, že zadání skutečně vyhovuje jen jedna firma či produkt na světě, a ví se to dopředu, ale přesto je přinejmenším „neslušné“ vyřadit konkurenty hned takto předem. A také to je obchodně neobratné: pokud dodavatel základního software ví, že jej nikdo nemůže ohrozit, jakou asi nastaví cenu?